Krajina: postup v terénu od průzkumu po expozici

Dobrá krajina vzniká z větší části dřív, než zmáčknete spoušť. Rozhoduje, jestli stojíte na správném místě ve chvíli, kdy na něj dopadá správné světlo, a jestli máte fotoaparát na stativu připravený tak, aby vás technika v těch několika minutách nezdržovala. Samotné nastavení je proti tomu jednoduché: nízká citlivost, clona f/8 až f/11, zaostřeno přibližně na hyperfokální vzdálenost a při velkém kontrastu několik různě exponovaných snímků.

Průzkum v mapě a poloha slunce před odjezdem

Začínám u mapy, ne u fotoaparátu. V turistické vrstvě Mapy.cz jsou vrstevnice, ze kterých se dá vyčíst, zda je z vyhlídky skutečně výhled, nebo jen les, a kudy se na místo dostat potmě. Google Earth umí krajinu naklonit a ukázat hrubý tvar horizontu, tedy to, co uvidíte v pozadí snímku.

Druhý krok je světlo. Aplikace PhotoPills a The Photographer's Ephemeris zakreslí do mapy směr východu a západu slunce pro zvolený den i hodinu, kdy slunce vystoupí nad konkrétní hřeben. Totéž umějí pro Měsíc. Zjistíte tak předem, jestli bude údolí ráno nasvícené z boku, nebo zůstane půl hodiny po východu ve stínu protějšího svahu. Směr světla se během roku výrazně posouvá: v létě slunce vychází na severovýchodě, v zimě na jihovýchodě, takže stejné místo vypadá v červnu a v prosinci úplně jinak.

Předpověď počasí berte jako pravděpodobnost. Podle mě je zajímavější polojasno s vyšší oblačností než čistá obloha, protože mraky po západu chytají barvu a dávají horní části snímku strukturu. Inverzi naznačí vysoký tlak, bezvětří a jasná noc na podzim.

Proč přijít na místo s velkou rezervou

Nejlepší světlo trvá krátce. Barvy před východem slunce se mění po minutách a první boční paprsky zmizí dřív, než stihnete přenést stativ o padesát metrů. Doporučuji být na místě aspoň tři čtvrtě hodiny před východem, protože hledání popředí zabere víc času než cokoli jiného a za šera se hledá špatně.

Ten čas využijte na kompozici. Projděte místo bez stativu, jen s fotoaparátem v ruce, zkuste nízký i vysoký postoj a hledejte popředí, které do záběru vede: kámen, cestu, brázdu v poli, hranu sněhu. Teprve když záběr funguje z ruky, postavte pod něj stativ. Opačný postup svádí k tomu zůstat stát tam, kde jste poprvé rozložili nohy.

Stativ, clona a citlivost při práci v terénu

Stativ v krajině neslouží jen kvůli dlouhým časům. Zafixuje výřez, takže můžete v klidu srovnat horizont, zkontrolovat okraje a pořídit několik expozic téhož záběru, které na sebe později přesně sednou. Nohy vysouvejte od nejsilnějších segmentů, středovou tyč nechte dole a v měkké půdě nohy zatlačte. Stabilizaci v objektivu či těle na stativu vypněte, pokud výrobce neuvádí, že ji přístroj rozpozná automaticky. Spoušť ovládejte dálkově nebo dvousekundovou samospouští.

Citlivost držte na základní hodnotě, obvykle ISO 100. Clonu volte mezi f/8 a f/11: většina objektivů v tomto rozsahu kreslí nejlépe a hloubka ostrosti u širokého ohniska pokryje popředí i dálku. Při dalším clonění k f/16 a f/22 hloubka ostrosti sice roste, jenže difrakce začne viditelně ubírat jemnou kresbu. Čas pak vychází z měření a na stativu na něm nezáleží, dokud se ve větru nehýbe tráva nebo větve v popředí.

Měřítkem správné expozice je histogram, nikoli náhled na displeji, který v ranním šeru působí jasněji, než snímek doopravdy je. Hlídejte hlavně pravý okraj grafu, tedy oblohu.

Kam zaostřit: hyperfokální vzdálenost v praxi

Hyperfokální vzdálenost je nejkratší vzdálenost zaostření, při které zůstane přijatelně ostré i nekonečno. Ostrost pak sahá zhruba od poloviny této vzdálenosti do dálky. Přibližně ji určuje ohnisko na druhou dělené součinem clonového čísla a rozptylového kroužku; pro plnoformátový snímač se běžně počítá s kroužkem 0,03 mm. Pro ohnisko 24 mm a clonu f/11 tak vychází asi 1,75 metru a ostrost začíná necelý metr před objektivem.

V terénu to nikdo nepočítá, tabulku má PhotoPills i řada dalších aplikací. Sám bych ale zaostřil o něco dál, než tabulka udává, protože výpočet vychází z prohlížení menší zvětšeniny a u snímačů s vysokým rozlišením bývá vzdálené pozadí při stoprocentním zvětšení měkčí, než by člověk čekal. Ostřete ručně ve zvětšeném živém náhledu a po zaostření už na prstenec nesahejte.

Pokud je popředí blíž než půl metru, jedna expozice nestačí ani při f/16. Pak přichází na řadu skládání ostrosti z několika snímků zaostřených postupně od popředí k horizontu.

Bracketing pro scény s velkým kontrastem

Záběr proti slunci nebo tmavé údolí pod zářící oblohou mívají větší rozsah jasů, než snímač zachytí najednou. Expoziční bracketing pořídí sérii snímků s odstupem, typicky tři snímky po dvou expozičních stupních, a v editoru z nich složíte jeden soubor. Podmínkou je stativ, pevná clona a formát RAW, aby se mezi snímky neměnila hloubka ostrosti ani vyvážení bílé.

Za sebe bych bracketing nepoužíval paušálně u každého záběru. Dnešní snímače mají na základní citlivosti velkou rezervu ve stínech a jedna expozice nastavená podle světel často stačí; série navíc zabírá místo na kartě a selhává, když se v záběru něco hýbe.

Navazující žánry, které se v krajině hodí

Krajinářský postup se dá přenést i jinam. Když zůstanete na místě po setmění, uplatníte jej při tom, jak vyfotografovat noční oblohu, kde se ovšem obrací logika clony a citlivosti. Výhled, který se do jednoho záběru nevejde, řeší panorama složené z několika snímků. Stejnou pečlivost při práci ze stativu a hlídání linií vyžaduje fotografování architektury a interiérů. Úplným protikladem je pouliční fotografie, kde se nepřipravuje nic a rozhoduje pohotovost.

Jako první krok si otevřete mapu místa, které znáte, a zjistěte, kde tam tento týden vychází slunce. Pak tam jednou přijďte za tmy a foťte až do chvíle, kdy světlo ztvrdne.

Zdroje

• Understanding the Hyperfocal Distance, Cambridge in Colour
• Lens Diffraction and Photography, Cambridge in Colour
• PhotoPills User Guide (Planner, Depth of Field), PhotoPills
• Michael Freeman: Oko fotografa (The Photographer's Eye), Zoner Press
• Ansel Adams: The Camera, Little, Brown and Company