Pouliční fotografie: nastavení, přístup a práce s lidmi

Pouliční fotografie stojí na pohotovosti, a fotoaparát proto musí být nastavený dřív, než se něco stane. Osvědčená sestava je pevné ohnisko 28 nebo 35 mm, clona kolem f/8, předem zaostřená vzdálenost a čas, který zmrazí chůzi. O zbytku rozhoduje to, jak se mezi lidmi pohybujete: klidně, viditelně a s ochotou sklopit fotoaparát, když o snímek někdo nestojí.

Zónové ostření místo automatiky

Při zónovém ostření nezaostřujete na konkrétního člověka, ale na vzdálenost, a spoléháte na hloubku ostrosti. Objektiv 28 mm na plném formátu zacloněný na f/8 a zaostřený na tři metry kreslí přijatelně ostře zhruba od metru a půl až daleko za deset metrů. Cokoli do tohoto pásma vejde, je ostré bez jakéhokoli zpoždění.

Objektivy se stupnicí vzdáleností a hloubky ostrosti to usnadňují, u ostatních zaostřete automaticky na předmět ve správné vzdálenosti a přepněte na ruční ostření. Některé fotoaparáty, například řada Ricoh GR s funkcí Snap Focus, umějí předvolenou vzdálenost vyvolat plným stiskem spouště.

Považuji zónové ostření za lepší výchozí volbu než automatiku s rozpoznáním očí, protože na ulici se v záběru často pohybuje několik lidí v různých vzdálenostech a přístroj neví, který z nich je pro snímek podstatný. Automatiku bych si nechal na světelné objektivy s otevřenou clonou a na večer, kdy hloubka ostrosti nestačí.

Ohniska 28 až 35 mm a práce se vzdáleností

Širší ohnisko dostane do záběru člověka i prostředí, ve kterém se pohybuje, a právě vztah mezi nimi dělá z momentky obraz. Ohnisko 35 mm kreslí blízko tomu, jak scénu vnímáte, a odpouští větší odstup. Osmadvacítka vyžaduje přijít blíž, zhruba na dva až tři metry, jinak jsou postavy drobné a snímek se rozpadne. U snímačů APS-C odpovídají těmto úhlům ohniska kolem 18 a 23 mm.

Teleobjektiv má na ulici dvě nevýhody. Stlačuje prostor, takže snímek ztrácí pocit přítomnosti, a člověk mířící zdálky dlouhým sklem působí na okolí hůř než ten, kdo stojí otevřeně pár kroků od dění. Doporučil bych vydržet několik měsíců s jedním pevným ohniskem, protože teprve pak začnete výřez odhadovat dřív, než fotoaparát zvednete k oku.

Čas závěrky, citlivost a režim pro proměnlivé světlo

Chůzi zmrazí čas kolem 1/250 s, běh a cyklisty spíš 1/500 s. Ulice přitom střídá slunce a hluboký stín v rozmezí několika kroků, takže ruční nastavování nestíhá. Praktický je manuální režim s pevnou clonou a časem a automatickou citlivostí, případně priorita clony s nastaveným nejdelším časem. Horní hranici automatického ISO nechte vysoko; zrno ve snímku vadí méně než rozmazaná postava.

Kontrastní světlo svádí měření k chybám, hlavně když jde postava ze stínu do slunce. Pomůže záporná kompenzace o třetinu až dvě třetiny stupně a formát RAW. Silné stíny a jasné plochy jsou také důvod, proč tolik pouličních snímků vzniká černobíle.

Tichá závěrka a její vedlejší účinky

Elektronická závěrka pracuje bez zvuku, což se hodí v tramvaji, v kavárně nebo v kostele. Má ale dvě slabiny. Většina snímačů se načítá postupně po řádcích, takže rychle se pohybující předměty vyjdou zkosené; tomu se říká rolling shutter. Pod zářivkami a některými LED svítidly se navíc mohou objevit vodorovné pruhy, protože světlo bliká rychleji, než oko postřehne.

Venku za denního světla proto stačí mechanická závěrka, kterou v hluku ulice stejně nikdo neslyší. V pasážích, halách a na nádražích, kde se ulice mění v prostor pod střechou a kde se hodí i to, co platí pro fotografování interiérů a architektury, si pruhy zkontrolujte na prvním snímku. Nenápadnost dělá víc chování než technika: malý přístroj na krátkém řemínku, žádné prudké pohyby a fotoaparát v ruce po celou dobu, ne vytahovaný z brašny ve chvíli, kdy se něco děje.

Ohleduplnost k lidem a respekt k odmítnutí

Lidé na ulici si o fotografování neřekli. Slušnost začíná u toho, že se neschováváte: kdo fotografuje otevřeně a po snímku se usměje nebo kývne, vyvolá málokdy nevoli. Když si vás někdo všimne a zeptá se, řekněte pravdu, ukažte mu snímek na displeji a nabídněte, že mu ho pošlete.

Odmítnutí berte bez diskuse. Zakrytá tvář, zavrtění hlavou nebo otočení zády jsou jasná odpověď a snímek, o který dotyčný nestojí, na požádání smažte před ním. Sám bych nefotografoval lidi ve zjevné nouzi, v soukromých chvílích a děti bez vědomí rodičů, protože takový snímek vzniká na úkor člověka, který se nemůže ohradit. Pro zveřejňování fotografií, na nichž jsou lidé rozpoznatelní, navíc platí pravidla, se kterými je dobré se předem seznámit.

Když chcete někoho vyfotografovat zblízka a s jeho vědomím, jde už o pouliční portrét a platí pro něj totéž co pro práci s člověkem před objektivem: krátká domluva, jasně řečený záměr a pár minut času.

Začněte tam, kde fotoaparát nikoho nepřekvapí, tedy na trhu, slavnosti nebo nádraží. Nastavte f/8, tři metry a 1/250 s a hodinu foťte jen z této vzdálenosti. Je to opačný způsob práce než trpělivý krajinářský postup ze stativu a stojí za to umět oba.

Zdroje

• Understanding Depth of Field in Photography, Cambridge in Colour
• GR III – návod k použití (Snap Focus, Full Press Snap), Ricoh Imaging
• Electronic shutter, rolling shutter and flicker – Help Guide (ILCE), Sony
• Michael Freeman: Oko fotografa (The Photographer's Eye), Zoner Press