Noční obloha: jak vyfotografovat hvězdy a Mléčnou dráhu

Noční obloha se fotografuje ze stativu, širokoúhlým světelným objektivem na plnou nebo téměř plnou clonu, s citlivostí kolem ISO 1600 až 6400 a časem tak krátkým, aby se hvězdy neprotáhly do čárek. Ten čas napoví pravidlo 500. Stejně důležité jako nastavení je ale výběr noci a místa: bez tmavé oblohy a bez ohledu na fázi Měsíce Mléčnou dráhu nezachrání žádná technika.

Pravidlo 500 a kdy sáhnout po přísnějším

Země se otáčí, a hvězdy se proto po snímači posouvají. Pravidlo 500 říká, že nejdelší použitelný čas v sekundách dostanete, když číslo 500 vydělíte ohniskem přepočteným na plný formát. U menšího snímače tedy ohnisko nejdřív vynásobíte crop faktorem, 1,5 u většiny APS-C a 2 u Micro Four Thirds.

Pravidlo pochází z doby filmu a snímačů s nízkým rozlišením. Na dnešních přístrojích je při větším zvětšení pohyb hvězd vidět už při kratším čase, proto se používají přísnější varianty s čísly 400 nebo 300. Nejpřesnější je pravidlo NPF, které do výpočtu zahrnuje i clonu a rozteč pixelů; spočítá ho například aplikace PhotoPills. Podle mě je rozumný kompromis počítat s číslem 300 pro snímky určené k tisku nebo ořezu a pětistovku si nechat pro fotografie, které skončí na displeji telefonu.

Hvězdy poblíž Polárky se posouvají pomaleji než hvězdy u nebeského rovníku, takže záběr k severu snese delší čas než záběr k jihu.

Světelný objektiv, clona a citlivost ISO

Čas je omezený pohybem hvězd, zbývá tedy clona a citlivost. Každý clonový stupeň navíc znamená dvojnásobek světla, proto se na hvězdy používají objektivy se světelností f/2,8 a lepší; mezi f/2,8 a f/1,4 jsou dva celé stupně. Zvolil bych raději širší ohnisko s f/2,8 než delší s lepší světelností, protože kratší ohnisko dovolí delší čas a do záběru dostane i kus krajiny pod oblohou.

Mnoho světelných objektivů kreslí na plnou clonu v rozích hvězdy jako křidélka či čárky, což je projev komy a astigmatismu. Přiclonění o třetinu až jeden stupeň to obvykle zmírní.

Citlivost nastavte tak, aby se histogram odlepil od levého okraje; v praxi to bývá ISO 3200 až 6400 při f/2,8. Foťte do formátu RAW a vyvážení bílé upravte až v editoru. Redukci šumu dlouhých expozic, která po každém snímku pořídí ještě stejně dlouhý tmavý snímek, bych nechal vypnutou, protože zdvojnásobí čekání a obloha se mezitím posune. Stabilizaci na stativu vypněte také.

Ruční ostření na hvězdu v živém náhledu

Automatické ostření ve tmě většinou nemá čeho se chytit. Přepněte objektiv na ruční ostření, namiřte na nejjasnější hvězdu nebo planetu, zapněte živý náhled a zvětšete jej na maximum. Prstencem pak otáčejte, dokud se hvězda nesmrskne do co nejmenšího bodu; když kolem ní zmizí barevný lem, jste u cíle.

Značka nekonečna na objektivu nestačí. Řada moderních objektivů ostří elektronicky a za nekonečno se dá přejet, navíc se poloha mění s teplotou. Radím zaostření zkontrolovat pokaždé, když fotoaparát přenesete nebo změníte ohnisko, a po zaostření přelepit prstenec kouskem papírové pásky. Rozostřené hvězdy se na malém displeji nepoznají a doma už se nedají opravit.

Světelné znečištění, fáze Měsíce a roční doba

Světlo z měst se rozptyluje v atmosféře a oblohu zesvětluje na desítky kilometrů daleko. Tmavost oblohy popisuje devítistupňová Bortleova škála, kde jednička znamená nejtmavší oblohu a devítka centrum velkoměsta. Mapy světelného znečištění, například Light Pollution Map, ukážou, kde v okolí najdete tmavší místo; v Česku to bývají pohraniční hory a vyhlášené oblasti tmavé oblohy, třeba Jizerská či Beskydská. Záleží i na směru: světelná kopule města nevadí, když ji máte za zády.

Měsíc v úplňku přesvítí všechno kromě nejjasnějších hvězd. Mléčnou dráhu plánujte na dny kolem novu, případně na hodiny, kdy je Měsíc pod obzorem. Tenký srpek nízko nad obzorem naopak dokáže jemně nasvítit krajinu v popředí.

Nejjasnější část Mléčné dráhy, oblast kolem středu Galaxie, leží v našich zeměpisných šířkách nízko nad jižním obzorem a je vidět zhruba od jara do začátku podzimu. V létě navíc několik týdnů kolem slunovratu úplná astronomická noc vůbec nenastane. Polohu Mléčné dráhy pro konkrétní čas zobrazí PhotoPills nebo Stellarium.

Popředí dává snímku hvězd měřítko

Samotná obloha bez krajiny vypadá odevšad stejně. Strom, skála, kaple nebo hřeben dají snímku místo a měřítko, a právě tady se uplatní krajinářský postup s průzkumem místa předem, nejlépe ještě za světla. Když se horizont s obloukem Mléčné dráhy do jednoho záběru nevejde, pomůže složené panorama. A pokud vás víc než bodové hvězdy lákají jejich stopy, vycházíte z techniky, kterou popisuje článek o dlouhé expozici.

Na první pokus nemusíte nikam jezdit. Za jasné noci postavte stativ na zahradu nebo za vesnici, nastavte f/2,8, ISO 3200 a čas podle tabulky a naučte se ostřit na hvězdu, dokud to nepůjde poslepu. Až pak má smysl vyrazit za tmou.

Zdroje

• Milky Way Photography: The Definitive Guide, PhotoPills
• ISO 12232 – Photography – Digital still cameras – Determination of exposure index, ISO speed ratings, standard output sensitivity and recommended exposure index, International Organization for Standardization
• John E. Bortle: Introducing the Bortle Dark-Sky Scale, Sky & Telescope
• Světelné znečištění – odborná skupina pro tmavé nebe, Česká astronomická společnost