Měření expozice: kdy se přístroj mýlí a jak to poznat

Měření expozice ve fotoaparátu se mýlí předvídatelně: scénu, která je celá světlá, ztmaví, a scénu celou tmavou zesvětlí. Důvodem je, že expozimetr neví, na co se dívá, a každou scénu převádí na střední šedou. Kdo tento princip zná, pozná chybu dřív, než zmáčkne spoušť, a opraví ji kompenzací expozice.

Proč vyjde sníh šedý a černý kabát také

Vestavěný expozimetr měří světlo odražené od scény, ne světlo, které na ni dopadá. Nemůže tedy rozlišit bílou plochu ve slabém světle od tmavé plochy v silném. Vychází proto z předpokladu, že průměrná scéna odráží zhruba tolik světla jako středně šedá plocha, které odpovídá kalibrační tabulka s odrazivostí 18 %. Pro louku, les, ulici a lidi to funguje dobře.

Zasněžená stráň odráží několikrát víc. Přístroj ji přesto posadí na střední šedou, expozici zkrátí a sníh vyjde šedý s namodralým nádechem. Totéž se děje u pláže, mlhy nebo bílé zdi. Opačně dopadne tmavý kabát před tmavou stěnou nebo jeviště se světlou postavou v černém prostoru: přístroj přidá světlo, černá zešedne a obličej v kuželu reflektoru se přepálí.

Tři způsoby měření a jejich slabá místa

Maticové měření, u jednotlivých výrobců nazývané poměrové, vícezónové nebo Matrix, rozdělí obraz na mnoho polí, porovná jejich jasy a přihlédne i k tomu, kde leží zaostřený bod. Dnešní bezzrcadlovky měří přímo obrazovým snímačem a často do výpočtu zapojují rozpoznaný obličej. Pro běžné scény je to nejspolehlivější volba, jen se hůř odhaduje, jak přesně přístroj rozhodl.

Měření se zdůrazněným středem bere v úvahu celý obraz, ale největší váhu dává jeho prostřední části. Není chytřejší, zato se chová pořád stejně, takže si jeho odchylku snadno předpovíte. Bodové měření vyhodnocuje jen malý kroužek o velikosti několika procent plochy záběru. Hodí se na obličej v protisvětle nebo na koncertní pódium, ale vyžaduje namířit na tón, který má opravdu vyjít středně jasný. Kdo bodem změří bílou košili, dostane košili šedou.

Za sebe bych nechal trvale zapnuté maticové měření a naučil se pracovat s kompenzací. Přepínání způsobů měření uprostřed fotografování je pomalejší a snadno se na ně zapomene, takže další snímky pak vycházejí nevysvětlitelně tmavé.

Kompenzace expozice jako oprava odhadu

Kompenzace říká přístroji, o kolik stupňů EV má svůj výsledek posunout. Funguje v režimech P, A a S a většinou i v manuálním režimu s automatickým ISO. U sněhu a jiných převážně bílých scén se přidává zhruba jeden až dva stupně, u scén převážně černých se podobně ubírá. Směr si lze zapamatovat jednoduše: světlé scéně světlo přidat, tmavé ubrat, tedy opačně, než by napovídala intuice.

Přesnou hodnotu podle mě nemá smysl počítat z hlavy. Rychlejší je udělat zkušební snímek s odhadem plus jeden stupeň a zkontrolovat, kde končí histogram u pravého okraje. Bezzrcadlovka navíc ukazuje vliv kompenzace v hledáčku ještě před expozicí, pokud má zapnutý náhled expozice.

Častá chyba je zapomenutá kompenzace. Hodnota zůstává nastavená i po vypnutí přístroje, a proto doporučuji zvyknout si pohledem na stupnici v hledáčku kontrolovat nulu vždy, když se změní scéna.

Zámek expozice při změně výřezu

Zámek AE, obvykle tlačítko označené AE-L nebo hvězdičkou, podrží naměřenou hodnotu, i když potom záběr překomponujete. Typické použití je portrét u okna: namíříte na obličej, expozici zamknete, posunete výřez tak, aby v něm bylo i okno, a exponujete. Bez zámku by jasné okno v záběru expozici stáhlo a tvář by ztmavla.

U mnoha přístrojů zamyká expozici i namáčknutí spouště, ale záleží na nastavení v nabídce a často to platí jen u některých způsobů měření. Vyplatí se to jednou ověřit v návodu, protože na tom stojí celý postup.

Když se světlo nemění a scéna ano, například při fotografování lidí střídavě ve světlém a tmavém oblečení, je spolehlivější expozici jednou změřit a přejít do manuálního režimu. Jak v něm vyvážit clonu, čas a citlivost, popisuji v textu o tom, jak funguje expoziční trojúhelník.

Cvičení se třemi listy papíru

Nejrychleji měření pochopíte na třech snímcích. Vyfotografujte ve stejném světle bílý papír, šedý karton a černou látku tak, aby každý vyplnil celý záběr, bez kompenzace a v prioritě clony. Všechny tři snímky vyjdou téměř stejně šedé. Pak bílý papír zopakujte s kompenzací plus dva stupně a černou látku s minus dvěma. Kdo fotografuje zimní hory, může si tutéž úvahu rovnou spojit s přípravou, kterou popisuji v článku o postupu při fotografování krajiny.

Zdroje

• ISO 2720 – Photography – General purpose photographic exposure meters (photoelectric type) – Guide to product specification, International Organization for Standardization
• Understanding Camera Metering and Exposure, Cambridge in Colour
• Bryan Peterson: Understanding Exposure, Amphoto Books
• Uživatelské příručky fotoaparátů řady Z – kapitoly Měření expozice a Korekce expozice, Nikon