Portrét: světlo, ohnisko a práce s člověkem před objektivem

Dobrý portrét stojí na třech věcech: na odstupu, který určí ohnisko, na měkkém směrovém světle a na tom, že se člověk před objektivem cítí v klidu. Technicky stačí objektiv s ohniskem mezi 50 a 135 mm v přepočtu na kinofilm, okno bez přímého slunce a světlá plocha na přisvětlení stínů. Zbytek je práce s člověkem a ta rozhoduje víc než vybavení. Dokonale nasvícený snímek napjaté tváře je pořád nepovedený portrét.

Ohnisko 50–135 mm určuje hlavně odstup

Proporce obličeje neurčuje ohnisko, ale vzdálenost, ze které fotografujete. Zblízka je nos objektivu o znatelný díl blíž než uši, proto vyjde větší a tvář se protáhne dopředu. Z odstupu dvou až tří metrů se rozdíl ztratí a obličej vypadá tak, jak ho známe z běžného rozhovoru. Delší ohnisko tedy tvář „nezplošťuje“, jen vám dovolí vyplnit záběr z větší dálky.

Ohnisko 50 mm se hodí na polopostavu a portrét v prostředí; na hlavu a ramena je už příliš blízko. Rozmezí 85 až 105 mm je klasika pro bustu, 135 mm stlačí pozadí a umožní těsný výřez, žádá si však prostor a hlasitější domluvu. Na snímači APS-C násobte ohnisko přibližně 1,5, u systému Micro Four Thirds dvěma, takže padesátka se tam chová jako krátký portrétní objektiv. Kdybych měl vybrat jedno ohnisko, zvolil bych 85 mm v přepočtu, protože dává přirozený odstup a ještě se s ním dá pracovat v běžném pokoji.

Okno jako zdroj světla a odrazná deska

Okno, do kterého nesvítí přímé slunce, se chová jako velký softbox. O měkkosti rozhoduje velikost zdroje vzhledem k tváři: čím blíž k oknu člověk stojí, tím je okno z jeho pohledu větší a přechody mezi světlem a stínem jemnější. S odstupem od okna světla ubývá velmi rychle a stíny tvrdnou. Když na okno slunce svítí, poslouží jako rozptylka bílá záclona.

Postavte portrétovaného bokem k oknu a nechte ho pootočit tvář ke světlu. Když je odvrácená strana obličeje ve stínu a pod okem se na ní objeví malý světlý trojúhelník, máte takzvané rembrandtovské světlo. Otočením tváře víc k oknu stín změkne, otočením od okna se prohloubí. Stíny pak doplňte odraznou deskou z opačné strany, zhruba v úrovni hrudi. Bílá plocha vrací světlo jemně, stříbrná výrazněji a kontrastněji, zlatá ho navíc zabarví do tepla. Stačí i bílá čtvrtka nebo deska z pěnového polystyrenu. Podle mě je bílá nejbezpečnější volba, protože stříbrná deska zblízka snadno vyrobí druhý viditelný zdroj a tvář ztratí modelaci.

Venku platí stejná logika a vodítkem je otevřený stín. Jak se světlo venku mění, popisuje přehled, kdy během dne fotografovat při přírodním světle.

Ostření na oko a volba clony

V portrétu musí být ostré oko, a to oko bližší k objektivu. Současné bezzrcadlovky systémů Canon RF, Nikon Z, Sony E i Fujifilm X mají detekci oka, která ho v průběžném ostření drží, i když se člověk pohne. Bez ní zvolte jeden ostřicí bod, umístěte ho na oko a neostřete středem s následným překomponováním. Při malé hloubce ostrosti se totiž naklopením přístroje rovina ostrosti posune a oko z ní vypadne.

Světelné objektivy svádějí k plně otevřené cloně. Při f/1,4 na plném formátu je však ostrá vrstva při portrétní vzdálenosti silná jen pár centimetrů a řasy bývají ostré, zatímco špička nosu a ucho už ne. Na jednoho člověka bych doporučil f/2 až f/2,8, protože rozostření pozadí je stále výrazné a obě oči se do ostrosti vejdou i při pootočené hlavě. Dvojice a skupiny potřebují f/4 až f/5,6 a tváře co nejvíc v jedné rovině. Čas držte kratší, než by vyžadovalo jen roztřesení ruky, kolem 1/125 s, protože člověk se hýbe, i když pózuje.

Komunikace s portrétovaným rozhoduje o výrazu

Lidé, kteří nejsou zvyklí stát před objektivem, neznervózní z fotoaparátu, ale z ticha a z toho, že nevědí, co mají dělat. Mluvte proto celou dobu a dávejte konkrétní pokyny: „bradu kousek ke mně“, „ramena natočte k oknu“. Obecné „uvolněte se“ působí opačně. Pohyb, který chcete, raději předveďte sám, zrcadlově, než abyste říkal „doleva“. Rukám dejte práci, ať se o něco opřou, něco drží nebo jsou v kapsách.

Prvních pár minut berte jako zahřívání a nečekejte od nich nic. Občas ukažte na displeji povedený záběr, důvěra tím roste rychleji než jakýmkoli ujišťováním. Nejvíc práce ušetří rozhovor ještě před focením o tom, k čemu snímky budou a jak se na nich člověk chce vidět. Pokud je hodláte zveřejnit, řekněte to portrétovanému předem a respektujte, když si to nepřeje.

Nastavení mějte hotové dřív, než člověk přijde. Sám bych si světlo, clonu i odraznou desku vyzkoušel na komkoli z domácnosti nebo na vlastní ruce, protože během focení má pozornost patřit tváři, a ne menu. Kdo chce jít dál, může zkusit černobílý převod, který pozornost stáhne k očím a výrazu, a prostor kolem hlavy rozvrhnout podle toho, co říkají pravidla kompozice.

Zdroje

• Canon: uživatelská dokumentace k detekci a sledování oka u systému EOS R
• Sony: nápověda k funkci Eye AF u fotoaparátů řady Alpha
• Cambridge in Colour: výukové materiály k portrétnímu svícení a hloubce ostrosti
• Bryan Peterson: Understanding Exposure, Amphoto Books