Přírodní světlo v průběhu dne: kdy fotografovat co

Přírodní světlo se během dne mění ve třech vlastnostech: v úhlu, pod kterým dopadá, v tvrdosti stínů a v barvě. Nízké slunce po východu a před západem dává teplé boční světlo s dlouhými stíny, vhodné pro krajinu i portrét. Polední slunce svítí shora, je tvrdé a hodí se pro grafické motivy. Zatažená obloha svítí měkce ze všech stran a soumrak nabízí krátké okno, kdy se jas oblohy vyrovná s lampami a okny. Kdo tyhle čtyři situace rozezná, přestane čekat na „hezké počasí“ a začne vybírat motiv podle světla, které právě je.

Zlatá hodina: nízké slunce a dlouhé stíny

Zlatá hodina je doba krátce po východu a krátce před západem slunce. Světlo tehdy prochází silnější vrstvou atmosféry, která rozptýlí modrou složku, takže zbylé světlo je teplejší a méně kontrastní. Šedesát minut je jen pojmenování. V létě u nás trvá déle než hodinu, v zimě se nízké slunce drží velkou část dne a blíž k rovníku je naopak hotovo za pár desítek minut.

Dlouhé stíny kreslí terén. Vyniknou brázdy v poli, vlny v písku i struktura omítky, proto je to hlavní čas pro krajinu, a jak s ním v terénu počítat, popisuje postup při fotografování krajiny od průzkumu po expozici. Ranní varianta mívá čistší vzduch, mlhu v údolích a rosu, večerní zase teplejší tón kvůli prachu a oparu. Automatické vyvážení bílé tu rádo teplý nádech vyrovná, takže bych doporučil přepnout na předvolbu denního světla, kolem 5 500 K, aby barva scény zůstala taková, jaká byla.

Modrá hodina a vyrovnání oblohy s umělým světlem

Modrá hodina leží před východem a po západu slunce, kdy je slunce kousek pod obzorem a scénu osvětluje jen obloha. Světlo je chladné, bez stínů a slábne nebo sílí minutu od minuty. Pro město je to nejlepší chvíle dne: okna a pouliční lampy mají podobný jas jako obloha, takže se do jedné expozice vejde kresba v obojím. O půl hodiny později už je obloha černá a ze snímku zbudou svítící body ve tmě.

Časy závěrky se počítají v sekundách, bez stativu se tedy neobejdete. Expozici je třeba po každých několika snímcích upravit. Podle mě je užitečnější přijít na místo s předstihem a mít kompozici hotovou ještě za světla, protože ve chvíli, kdy se jasy vyrovnají, na hledání stanoviště nezbývá čas.

Polední tvrdé světlo má své motivy

Kolem poledne dopadá slunce strmě shora. Stíny jsou krátké, s ostrým okrajem, a kontrast mezi světlem a stínem bývá větší, než snímač zvládne zaznamenat najednou. Na tváři to znamená tmavé oční důlky a stín pod nosem, v krajině plochý obraz bez modelace.

Tvrdé světlo ale není chyba, jen jiný nástroj. Dobře v něm vypadá architektura s geometrickými stíny, úzké uličky a soutěsky, kam se slunce jindy nedostane, a také černobílé snímky stavěné na ostrém rozhraní světla a tmy. Polarizační filtr funguje nejvýrazněji při pohledu kolmo ke slunci. Lidi bych v poledne zásadně přesunul do otevřeného stínu, tedy pod přesah střechy, do podloubí nebo k severní stěně domu, kde na ně svítí velká plocha oblohy, a ne přímé slunce. Jak s takovým světlem dál pracovat, rozvádí článek o tom, jak portrét nasvítit oknem a odraznou deskou.

Zatažená obloha jako velký softbox

Souvislá oblačnost promění celou oblohu v jeden obrovský rozptýlený zdroj. Stíny téměř zmizí, kontrast klesne a barvy jsou stejnoměrně syté, protože je nepřepalují odlesky. Toho využijete u lesa, vodopádů, květin, detailů a portrétů. Listí a mokré kameny se pod mrakem nelesknou tolik jako na slunci a zeleň vyjde plnější.

Slabinou je samotná obloha: je bílá, bez kresby a mnohem jasnější než zem. Za sebe bych ji z kompozice vynechal úplně, nebo jí nechal jen úzký proužek, protože velká světlá plocha přitáhne oko a snímku nic nedá. Světlo pod mrakem je navíc chladnější než přímé slunce, takže se hodí předvolba vyvážení bílé pro zataženo, nebo oprava při vyvolání z RAW.

Směr světla mění scénu víc než denní doba

Ve kteroukoli hodinu rozhoduje, odkud světlo na motiv dopadá vzhledem k vám. Přední světlo, se sluncem za zády, dává syté barvy a málo stínů, takže obraz působí ploše. Boční světlo vykreslí objem a strukturu, proto je základem krajiny i portrétu. Protisvětlo vytvoří siluety, světelný lem kolem vlasů a prosvítí listy nebo mlhu, zároveň ale snižuje kontrast odlesky v objektivu a ztěžuje měření expozice. Sluneční clona a kontrola histogramu jsou tu na místě.

Považuji za dobrý zvyk obejít motiv dřív, než vytáhnete fotoaparát, a podívat se, co s ním udělá světlo z boku a zezadu. Směr světla je také jedním z prvků, se kterými pracuje kompozice a její pravidla, protože stín je v obraze stejně plnohodnotný tvar jako předmět, který ho vrhá. Jako první krok si zítra vyfotografujte jeden blízký motiv ráno, v poledne a večer ze stejného místa a snímky položte vedle sebe.

Zdroje

• Michael Freeman: Capturing Light – The Heart of Photography, Focal Press
• Bryan Peterson: Understanding Exposure, Amphoto Books
• Cambridge in Colour: výukové materiály k přírodnímu světlu a vyvážení bílé
• Canon: uživatelská dokumentace k předvolbám vyvážení bílé a barevné teplotě