Zálohování fotografií: pravidlo 3-2-1 v praxi

Zálohování fotografií podle pravidla 3-2-1 znamená držet každý snímek ve třech kopiích, na dvou různých typech úložišť, a jednu z těchto kopií mít mimo domov. Nic složitějšího v tom není, a přesto je to jediný postup, který pokryje poruchu disku, omyl při mazání i vytopený byt. Archiv je totiž jediná část fotografické výbavy, kterou nelze pořídit znovu.

Co říkají čísla tři, dva a jedna

Pravidlo zpopularizoval fotograf Peter Krogh v knize o správě digitálního archivu a každé číslo v něm řeší jiné riziko. Tři kopie znamenají originál a dvě zálohy: pravděpodobnost, že ve stejnou chvíli selžou dvě nezávislá úložiště, je malá, u tří zanedbatelná. Dva typy médií chrání před společnou příčinou – disky ze stejné výrobní série, připojené ke stejnému počítači a stejnému zdroji, mívají sklon odcházet podobně a ve stejné době. Jedna kopie jinde je odpověď na události, které zasáhnou celé místo najednou: požár, vodu, krádež nebo přepětí v síti.

Za nejdůležitější z těch tří čísel považuji to poslední. Dva disky na jednom stole si lidé pořídí sami od sebe, kopii mimo dům už málokdo, a právě ta rozhoduje ve chvíli, kdy se pokazí víc věcí zároveň.

Cesta snímku od karty přes monitor po tisk

Zálohování nezačíná u počítače, ale už v přístroji. Dokud snímky existují jen na kartě, mají jedinou kopii, a proto je dobré vědět, co která karta zvládne a jak s ní zacházet – podrobně to rozebírá článek o tom, jak číst rychlostní třídy paměťových karet. Těla se dvěma sloty umějí zapisovat na obě karty souběžně, takže druhá kopie vzniká už při stisku spouště. Po návratu snímky zkopírujte do počítače a kartu naformátujte až tehdy, když data leží aspoň na dvou místech.

V počítači pak z jednoho snímku vzniká víc souborů: RAW, úpravy uložené v katalogu nebo v doprovodných souborech a hotový export. Zálohovat je třeba všechno, protože právě v úpravách je schovaná práce, ať jde o výřez, nebo o vyvážení bílé nastavené podle šedé karty. Úpravy navíc mají cenu jen tehdy, když vznikly na obrazovce, které se dá věřit, což je důvod pro pravidelnou kalibraci monitoru. Na konci řetězce stojí výstup, tedy soubor připravený pro konkrétní papír. Kdo se pustí do tisku fotografií doma, ocení, když tiskovou verzi i s poznámkou o použitém profilu uloží vedle originálu a nemusí ji za rok skládat znovu.

Externí disk, NAS a cloud: co kam patří

Nejjednodušší sestava, která pravidlo splní, má tři části. Pracovní kopie leží na disku v počítači. Druhá kopie vzniká automaticky na externím disku nebo na síťovém úložišti NAS. Třetí kopie je v cloudu, případně na dalším disku uloženém u příbuzných či v zaměstnání.

Externí disk je nejlevnější cesta a pro menší archiv stačí. Jeho slabinou je, že ho musí někdo připojit; trvale zapojený disk zase sdílí osud počítače. NAS je malý počítač s disky připojený do domácí sítě: běží nepřetržitě, zálohy přijímá podle plánu a hlídá stav disků. Hodí se, když archiv roste nebo se k němu připojuje víc zařízení. Cloud řeší kopii mimo dům bez převážení disků, jen první nahrání velkého archivu trvá podle rychlosti odesílání dny až týdny. Díval bych se u něj hlavně na to, zda uchovává starší verze souborů a jak dlouho drží smazané položky, protože na tom závisí, jestli se dá vrátit i chyba objevená pozdě.

Kdybych archiv stavěl od nuly, začal bych externím diskem a cloudem a NAS přidal až ve chvíli, kdy ruční připojování disku začne váznout. Záloha, kterou je nutné spouštět ručně, se totiž dřív nebo později dělat přestane, takže plánovač vestavěný v operačním systému má větší cenu než dražší hardware.

Proč RAID ani synchronizace nejsou záloha

Zrcadlené diskové pole chrání před poruchou jednoho disku, tedy před výpadkem. Smazaný soubor, přepsaný katalog nebo data zašifrovaná škodlivým programem se ale na oba disky propíšou okamžitě. Totéž platí pro prostou synchronizaci složky s cloudem: věrně přenese i chybu. Záloha se od obojího liší tím, že si pamatuje minulost – drží starší verze a dovolí vrátit se ke stavu před týdnem nebo před měsícem. NAS se dvěma disky v zrcadle se proto do pravidla počítá jako jedna kopie, nikoli jako dvě.

Kontrola obnovy a stárnutí médií

Záloha, ze které jste nikdy nic neobnovili, je jen předpoklad. Jednou za čas z ní proto vytáhněte několik náhodných složek na jiný disk a soubory otevřete: RAW ve vyvolávacím programu, katalog v aplikaci, která ho vytvořila. Spolehlivější než namátková zkouška jsou kontrolní součty. Program si ke každému souboru uloží otisk a při dalším průchodu ohlásí, kde se obsah změnil, aniž na soubor někdo sáhl. Tak se odhalí tiché poškození dat, které jinak vyjde najevo až po letech.

Stárnou i média. Pevný disk v zásuvce je vhodné aspoň jednou ročně připojit a nechat přečíst, paměťové karty a flash disky k dlouhodobému ukládání určené nejsou a vypalovaná optická média mají životnost velmi nevyrovnanou. Podle mě je nejpoctivější počítat s tím, že žádné úložiště není trvalé, a archiv jednou za několik let přestěhovat na nové disky. Pomáhá tomu struktura složek nezávislá na konkrétním programu, třeba rok, měsíc a den s krátkým popisem; takový archiv zůstane čitelný, i když dnešní software zmizí.

První krok, který zabere jeden večer

Sepište si, kde všude dnes snímky leží, a ke každému místu připište, kolikátá kopie to je. Kde vyjde číslo jedna, tam začněte: připojte externí disk, zapněte plánovanou zálohu v systému a nechte ji doběhnout. Druhý večer nastavte nahrávání do cloudu a do kalendáře si dejte připomínku na zkušební obnovu za měsíc. Sám bych přitom nezačínal tříděním ani přejmenováváním složek. Nejdřív ať existují tři kopie nepořádku, uklízet se dá potom.

Zdroje

• Peter Krogh: The DAM Book – Digital Asset Management for Photographers (O’Reilly Media)
• American Society of Media Photographers: dpBestflow – Backup Overview a The 3-2-1 Rule
• Cybersecurity and Infrastructure Security Agency (US-CERT): Data Backup Options
• Library of Congress: Personal Digital Archiving – Keeping Personal Digital Photographs