Šedá karta a vyvážení bílé: jak dostat barvy tam, kde je chcete

Vyvážení bílé říká přístroji, jakou barvu má světlo ve scéně, aby neutrální plochy vyšly neutrálně. Šedá karta je k tomu nejjednodušší reference: vyfotografujete ji ve stejném světle jako námět a podle ní nastavíte vyvážení buď přímo v přístroji, nebo kapátkem v RAW konvertoru. Hodí se všude, kde na věrných barvách záleží a kde automatika nemá podle čeho soudit.

Teplota chromatičnosti a co znamenají kelviny

Barva světla se popisuje teplotou chromatičnosti v kelvinech. Nižší hodnoty patří teplému, načervenalému světlu, vyšší chladnému, namodralému. Žárovka svítí zhruba na 2700 až 3000 K, polední denní světlo se pohybuje kolem 5500 K, zatažená obloha kolem 6500 K a stín pod modrým nebem vychází na 7500 K i víc. Záblesková světla bývají laděná blízko denního světla.

Začátečníky plete, že stupnice v přístroji působí obráceně: nastavíte-li vyšší číslo, snímek se oteplí. Přístroji tím totiž sdělujete, že světlo je modřejší, a on ho vyrovná posunem ke žluté. Vedle kelvinů existuje druhá osa, posun mezi zelenou a purpurovou. Opravuje se jí světlo zářivek a některých LED zdrojů, jejichž spektrum není spojité a jež by jinak dávaly zelenkavý nádech.

Kde se automatické vyvážení plete

Automatika odhaduje barvu světla z obsahu záběru, a když v něm převládá jedna barva, splete si námět s osvětlením. Zelený les posune do purpurova, západ slunce zbaví tepla, kvůli kterému vznikl, a portrét u cihlové stěny ochladí. Samostatnou kapitolou je smíšené světlo, kdy část scény osvětluje okno a část žárovka; jedna hodnota nemůže sedět oběma a je třeba rozhodnout, která část je důležitější.

Druhou slabinou je nestálost. Automatika počítá vyvážení pro každý snímek zvlášť, takže stačí změnit výřez a barvy se v sérii rozejdou. Při fotografování řady snímků ve stálém světle proto dávám přednost pevné hodnotě, ať už předvolbě, nebo číslu v kelvinech: případná chyba je pak ve všech snímcích stejná a opraví se jedním krokem.

Osmnáctiprocentní šedá a co se od karty čeká

Klasická šedá karta odráží 18 % dopadajícího světla, což se tradičně bere jako střední tón, ke kterému se vztahuje měření expozice. Pro vyvážení bílé ale není podstatná světlost, nýbrž spektrální neutralita: karta nesmí mít žádný barevný nádech a neměla by obsahovat optické zjasňovače. Právě proto je bílý kancelářský papír jen nouzové řešení, protože zjasňovače ho posouvají do modra. Terče určené přímo pro vyvážení bývají světlejší než 18 %, aby v jejich ploše bylo méně šumu.

Karta musí ležet v témže světle jako námět a být natočená tak, aby se neleskla. Karta na slunci a model ve stínu dají hodnotu, která neplatí ani pro jedno. U barevně kritické práce, jako jsou reprodukce nebo zboží do e-shopu, bych kartu nevynechával nikdy; jak takovou scénu nasvítit, popisuje článek věnovaný tomu, jak funguje světelný stan a produktová fotografie doma. Rozšířenou variantou je terč s barevnými políčky známých hodnot, ze kterého software vytvoří profil opravující kromě neutrální osy i podání jednotlivých barev.

Vlastní vyvážení v přístroji, nebo kapátko v RAW konvertoru

Vlastní vyvážení se měří tak, že kartou vyplníte střed záběru, spustíte měření a přístroj si výsledek uloží jako předvolbu. Nezbytné je u formátu JPEG a u videa, kde se vyvážení zapisuje přímo do obrazu a pozdější oprava jde jen zčásti a se ztrátou. U formátu RAW je vyvážení pouhý údaj v metadatech. Stačí na začátku série kartu vyfotografovat, v konvertoru na ni kliknout kapátkem a zjištěné hodnoty teploty a odstínu přenést na ostatní snímky.

Ani v RAW se nevyplatí nastavení odbýt. Náhled na displeji i histogram se počítají z vyvážení zvoleného v přístroji, takže výrazně mylná hodnota zkreslí i úsudek o expozici jednotlivých barevných kanálů. Sám bych při fotografování do RAW kartu jen vyfotografoval při každé změně světla a měření v přístroji si nechal pro JPEG a video, kde se chyba později napravuje špatně.

Neutrální neznamená vždy správné

Snímek od ohně má zůstat teplý a zimní stín smí být chladný. Podle mě je přesto dobré začít od neutrální hodnoty z karty a teprve od ní se vědomě odchýlit, protože pak víte, o kolik a kterým směrem jste se posunuli. Takové rozhodování má ovšem smysl jen na obrazovce, které se dá věřit; proč tomu tak je, vysvětluje článek o tom, co řeší kalibrace monitoru.

Při příštím fotografování to zkuste jednoduše: první snímek každé světelné situace věnujte kartě a po přesunu jinam nebo po změně světla ho zopakujte. Referenční snímky nemažte a ukládejte je spolu se sérií, aby se dostaly i do zálohy – postup shrnuje zálohování fotografií podle pravidla 3-2-1. Až budete snímky za čas vyvolávat znovu, výchozí bod budete mít po ruce.

Zdroje

• Commission Internationale de l’Éclairage (CIE): International Lighting Vocabulary – heslo correlated colour temperature
• Cambridge in Colour: Understanding White Balance
• Adobe: Lightroom Classic User Guide – Work with image tone and color (White Balance)
• Calibrite: ColorChecker Passport Photo 2 – uživatelská příručka
• Ansel Adams: The Negative (Little, Brown and Company)