Paměťové karty: rychlostní třídy a jak jim rozumět

Paměťové karty nesou na štítku několik rychlostních značek najednou a každá říká něco jiného. Číslo v kroužku, číslo v písmenu U a písmeno V s číslem udávají nejnižší trvalou rychlost zápisu, římská číslice I nebo II typ sběrnice a velký údaj v MB/s nejčastěji rychlost čtení. Pro fotografování je podstatný zápis a to, co umí slot v přístroji.

Čtení a zápis jsou dvě různé rychlosti

Velké číslo na obalu, například 170 nebo 300 MB/s, je téměř vždy špičková rychlost čtení. Ta rozhoduje jen o tom, jak rychle snímky stáhnete do počítače. O chování přístroje při fotografování rozhoduje zápis: během série se plní vyrovnávací paměť a přístroj ji musí vyprázdnit na kartu. Čím pomaleji karta zapisuje, tím déle svítí kontrolka a tím dřív se série zadrhne. Rychlost zápisu výrobci uvádějí menším písmem nebo jen v technickém listu. Velké číslo proto považuji spíš za údaj pro čtečku než pro fotoaparát, a když zápis na obalu chybí, orientuji se podle tříd.

Rozdíl se nejvíc projeví u formátu RAW. Soubory jsou několikanásobně větší než JPEG, zato dovolují třeba dodatečně změnit vyvážení bílé beze ztráty kvality, takže se jich kvůli pomalé kartě vzdávat nevyplatí.

Co znamenají značky Class 10, U1, U3 a V30 až V90

Všechny tři sady značek definuje sdružení SD Association a všechny popisují totéž: nejnižší rychlost souvislého zápisu, pod kterou karta nesmí klesnout. Vznikly kvůli videu, kde propad rychlosti znamená vypadlé snímky záznamu, ale stejně dobře poslouží fotografovi.

Class 10 a U1 jsou dnes spodní hranice použitelnosti. Na fotografování do RAW s občasnou sérií stačí V30. Třídy V60 a V90 dávají smysl u dlouhých sérií z přístrojů s vysokým rozlišením a u videa s vysokým datovým tokem; kterou třídu daný režim záznamu vyžaduje, uvádí návod k přístroji. Za sebe bych se řídil právě tou tabulkou v návodu, ne dojmem, že rychlejší karta je vždy lepší – výkon, který tělo nevyužije, se nikde neprojeví.

UHS-I a UHS-II: druhá řada kontaktů

Římská číslice označuje sběrnici, tedy způsob, jakým karta s přístrojem komunikuje. UHS-I přenese nejvýš 104 MB/s, UHS-II díky druhé řadě kontaktů na zadní straně až 312 MB/s. Karty jsou navzájem zaměnitelné, jen se vždy domluví na pomalejším z obou standardů: karta UHS-II ve slotu UHS-I poběží rychlostí UHS-I a totéž platí pro čtečku u počítače. Některé karty UHS-I slibují čtení nad 104 MB/s. Využívají k tomu vlastní režim výrobce, který funguje jen v odpovídající čtečce, v přístroji se neuplatní.

Zkratky SDHC a SDXC s rychlostí nesouvisejí, popisují kapacitu. SDHC končí na 32 GB, SDXC pokračuje až do 2 TB. Starší těla nemusí karty SDXC přijmout, novější s nimi potíže nemají.

CFexpress typu A a typu B

Kde SD nestačí, nastupuje CFexpress, standard sdružení CompactFlash Association postavený na rozhraní PCIe a protokolu NVMe, tedy na stejné technice jako disky SSD v počítačích. Typ A je menší než karta SD a používá jednu linku PCIe; najdete ho v tělech Sony, kde stejný slot obvykle přijme i běžnou kartu SD. Typ B je větší, má linky dvě a rozměry odpovídá staršímu formátu XQD; používají ho mimo jiné systémy Canon RF, Nikon Z a L-Mount. Typy mezi sebou zaměnit nejde.

Propustnost je řádově jinde než u SD, od stovek MB/s výš, což ocení hlavně dlouhé série v RAW a interní záznam videa v náročných kodecích. Pokud přístroj nabízí slot CFexpress i SD a umí zapisovat na obě karty současně, počítejte s tím, že souběžný zápis zpomalí sérii na rychlost pomalejší karty. Zvolil bych ho přesto všude, kde se snímek nedá zopakovat, protože druhá kopie vzniklá už při expozici má větší cenu než pár snímků v sérii navíc.

Formátování v přístroji a zacházení s kartou

Kartu formátujte v přístroji, ne v počítači. Tělo si vytvoří přesně tu strukturu složek a souborového systému, se kterou počítá, a odpadnou potíže s kartou připravenou jinde. Formátujte celou kartu místo mazání jednotlivých snímků, a to až ve chvíli, kdy data leží na dvou místech, jak popisuje přehled zálohování fotografií podle pravidla 3-2-1. Kartu nevytahujte, dokud svítí kontrolka zápisu; přerušený zápis je nejčastější příčinou poškozených souborů.

Paměťové buňky snesou omezený počet přepsání, takže karta je spotřební materiál a k archivaci se nehodí. Podle mě je rozumnější nosit dvě nebo tři karty střední kapacity než jednu obrovskou: porucha pak nevezme celý den práce. U karty z neznámého zdroje ověřte skutečnou kapacitu programem, který zaplní celý objem a přečte ho zpět, protože padělky hlásí víc místa, než kolik ho mají. Ve studiu lze kartu obejít úplně – při fotografování s přístrojem připojeným k počítači putují snímky kabelem rovnou na disk.

Než budete vybírat novou kartu, otevřete návod k tělu a najděte tři údaje: typ slotu, podporovanou sběrnici a třídu požadovanou pro režim videa, který používáte. Radím udělat to dřív, než začnete porovnávat nabídku, protože tyto tři řádky výběr zúží na několik málo karet.

Zdroje

• SD Association: Speed Class Standards for Video Recording (Speed Class, UHS Speed Class, Video Speed Class)
• SD Association: Bus Speed – Default Speed, High Speed, UHS-I, UHS-II, UHS-III
• CompactFlash Association: CFexpress 2.0 Specification (Type A, Type B, Type C)
• Sony: Help Guide k fotoaparátům řady Alpha – kapitola Memory cards that can be used
• Nikon: Z-series Reference Guide – Approved Memory Cards