Teleobjektivy a telekonvertory: dosah za rozumnou cenu

Teleobjektivy přiblíží to, k čemu se nedá dojít – ptáka na větvi, hráče na druhé straně hřiště, detail hřebene. Dosah se dá získat třemi cestami: světelným dlouhým sklem, méně světelným a výrazně lehčím objektivem, nebo telekonvertorem nasazeným na optiku, kterou už fotograf vlastní. Každá z těch cest něco stojí, jen pokaždé v jiné měně: v hmotnosti, ve světle, nebo v ostrosti.

Proč je dlouhé světelné sklo tak velké a těžké

Clonové číslo je poměr ohniskové vzdálenosti a průměru vstupní pupily. Objektiv 600 mm f/4 proto potřebuje vstupní pupilu o průměru 150 mm a přední člen musí být přinejmenším stejně velký. Takový kus skla z materiálu s nízkou disperzí je náročný na výrobu, vyžaduje tuhý tubus a pohon schopný hýbat těžkými členy.

O jeden stupeň méně světla znamená pupilu menší zhruba 1,4×, tedy poloviční plochu skla. Odtud se bere rozdíl mezi třídami: objektiv 600 mm f/5,6 vystačí s průměrem kolem 107 mm a je nápadně lehčí i dostupnější. Podle mě je pro většinu amatérů rozumnější právě tato méně světelná třída, protože objektiv, který se dá unést celý den, pořídí víc snímků než ten, který zůstane doma.

Komprese perspektivy je věc vzdálenosti, ne ohniska

O teleobjektivech se říká, že stlačují prostor. Hory za vesnicí vypadají obrovské a řada sloupů se slije do husté stěny. Samotné sklo ale perspektivu nemění – určuje ji jen místo, odkud se fotografuje. Z velké dálky jsou rozdíly ve vzdálenosti mezi objekty v poměru k odstupu fotografa malé, a tak se objekty jeví podobně velké. Dlouhé ohnisko z té scény pouze vyřízne úzký úhel. Výřez ze širokoúhlého snímku pořízeného z téhož místa by měl perspektivu stejnou, jen mnohem méně detailů.

Opačný přístup, kdy se jde blízko a pracuje se s rozdílem velikostí, popisuje článek o tom, jak širokoúhlý objektiv zachází s popředím. Obě skupiny optiky se tak doplňují spíš než překrývají.

Co udělá telekonvertor 1,4× a 2×

Telekonvertor je rozptylná optická soustava vložená mezi tělo a objektiv. Zvětší střed obrazu, který objektiv vykreslí, a tím prodlouží ohnisko o daný násobek. Průměr vstupní pupily zůstává stejný, takže clonové číslo roste stejným násobkem: konvertor 1,4× ubere 1 EV, konvertor 2× rovnou 2 EV. Z objektivu 300 mm f/4 se stane 420 mm f/5,6, respektive 600 mm f/8. Nejkratší zaostřitelná vzdálenost se přitom nemění, takže roste i dosažitelné měřítko zobrazení.

Konvertor zvětšuje obraz i s jeho vadami. S násobkem 1,4× bývá u kvalitního pevného teleobjektivu pokles kresby malý, s násobkem 2× je vidět téměř vždy a u zoomů bývá výraznější. Za sebe bych dvojnásobný konvertor bral jako nouzové řešení pro dobré světlo a 1,4× jako běžnou výbavu, protože ztrátu jednoho stupně ještě vyrovná mírně vyšší citlivost ISO.

Konvertor také nejde nasadit na cokoli. Jeho přední člen vyčnívá dovnitř objektivu, a proto výrobci zveřejňují seznamy kompatibilní optiky – typicky jde o delší pevná skla a vybrané telezoomy.

Jak konvertor ovlivní autofokus

Méně světla znamená horší podmínky pro ostření. Fázové moduly zrcadlovek jsou zpravidla stavěné pro světelnost do f/5,6, u vyšších modelů fungují některé body i při f/8; za touto hranicí automatika přestává ostřit nebo ostří jen středem. Bezzrcadlovky ostří přímo na snímači a s vyšším clonovým číslem si poradí lépe, v šeru ale zpomalují a častěji hledají.

Roli hraje i pohon v objektivu. Těžké členy teleobjektivu potřebují sílu a přesnost zároveň, a rozdíly mezi konstrukcemi rozebírá text o tom, jaké ostřicí motory výrobci používají. U letících ptáků bych se díval nejdřív na spolehlivost sledování s nasazeným konvertorem a teprve potom na ostrost v rozích.

Stabilizace a opora při dlouhých ohniscích

Úzký obrazový úhel zvětšuje každý pohyb rukou. Staré vodítko říká, že čas závěrky má být nejvýše převrácenou hodnotou ohniska, tedy 1/500 s pro 500 mm na plném formátu. Stabilizace tuto mez posouvá o několik stupňů; její účinnost výrobci uvádějí podle metodiky CIPA. U dlouhých ohnisek je účinnější optická stabilizace v objektivu, protože posun snímače v těle by musel být příliš velký, a novější systémy obě řešení kombinují.

Stabilizace ovšem nezastaví pohyb fotografovaného objektu. Pro zvěř a sport rozhoduje krátký čas a opora je tu hlavně kvůli únavě rukou a klidnému hledáčku. Monopod stačí u sportu, stativ s vahadlovou hlavou se hodí k těžkým sklům při dlouhém čekání. Objektiv se vždy upíná za stativovou objímku, nikoli za tělo, aby bajonet nenesl váhu celé sestavy.

Levnější cesty k dosahu a kdy teleobjektiv nestačí

Dosah dá i menší snímač. Tělo formátu APS-C zužuje záběr přibližně 1,5× a Micro Four Thirds 2×, a to bez ztráty světelnosti. Výřez ze snímku s vysokým rozlišením dělá v podstatě totéž co konvertor, jen bez dalšího skla v optické cestě. Doporučuji vyzkoušet nejprve výřez a konvertor pořizovat až ve chvíli, kdy rozlišení opravdu přestane stačit.

Někdy je řešením jiný typ optiky. Plachý hmyz se lépe fotografuje delším makrem, jak ukazuje článek o tom, co znamená měřítko 1:1 u makroobjektivů. A za horkého dne kazí vzdálené záběry chvění vzduchu, se kterým nic nesvede ani nejdražší sklo, ani polarizační a šedé filtry – pomůže jen přijít blíž nebo fotografovat ráno.

Kdo o konvertoru uvažuje, měl by začít v seznamu kompatibility u výrobce objektivu a spočítat si výslednou světelnost. Vyjde-li f/8 a horší, sám bych raději zůstal u holého objektivu a výřezu.

Zdroje

• CIPA DC-X011 – metodika měření účinnosti stabilizace obrazu, Camera & Imaging Products Association
• Canon Extender RF – tabulky kompatibility a výsledné světelnosti, Canon Inc.
• Nikon Z Teleconverter TC-1.4x a TC-2.0x – uživatelská příručka a seznam kompatibilních objektivů, Nikon Corporation
• Understanding Camera Lenses, Cambridge in Colour
• Michael Freeman: The Photographer's Eye, Focal Press