Makroobjektivy a měřítko zobrazení: co znamená 1:1

Makroobjektivy jsou podle zavedené definice ty, které dosáhnou měřítka zobrazení 1:1. To znamená, že předmět je na snímači zobrazen ve skutečné velikosti: brouk dlouhý 20 mm zabere na snímači 20 mm, tedy víc než polovinu šířky plného formátu, která činí 36 mm. Od toho čísla se odvíjí všechno ostatní – kolik místa zbude před objektivem, kolik světla dojde na snímač a jak tenká bude rovina ostrosti.

Jak číst měřítko zobrazení v parametrech objektivu

Měřítko se zapisuje poměrem, nebo zvětšením. Zápis 1:2 odpovídá zvětšení 0,5× a obraz na snímači je poloviční proti skutečnosti, 1:4 znamená čtvrtinu. Existují i speciální objektivy s měřítkem 2:1 a větším, kde je obraz větší než předloha. Slovo „makro“ na tubusu běžného zoomu přitom často označuje jen měřítko kolem 1:3 nebo 1:4 – to je užitečná schopnost ostřit zblízka, ale ne makro v pravém smyslu.

Měřítko nezávisí na velikosti snímače. Na těle APS-C nebo Micro Four Thirds však stejně velký obraz zaplní větší část políčka, takže výsledná fotografie působí zvětšeněji. Proto se menším formátům v makru daří.

Pozor na údaj o nejkratší zaostřitelné vzdálenosti. Měří se od roviny snímače, ne od přední čočky, a zahrnuje tedy celou délku objektivu i hloubku těla.

Pracovní vzdálenost roste s ohniskem

Pro práci je podstatnější pracovní vzdálenost, tedy mezera mezi přední čočkou a předmětem. Při měřítku 1:1 vychází u makra kolem 50–60 mm jen na několik centimetrů, u ohnisek kolem 100 mm zhruba na patnáct centimetrů a u makroobjektivů 150–180 mm přes čtvrt metru. Přesné hodnoty se liší podle konstrukce, protože objektivy s vnitřním ostřením při zaostřování nablízko své ohnisko zkracují.

Krátká vzdálenost má dva důsledky. Objektiv si sám stíní předmět a plachý hmyz uletí dřív, než se podaří zaostřit. Doporučil bych proto jako první makro ohnisko kolem 90–105 mm: dává dost prostoru pro světlo, a přitom ještě není tak těžké, aby vyžadovalo stativ. Kratší makra mají smysl hlavně pro reprodukce, produkty a digitalizaci filmů, delší ohniska pro motýly a vážky.

Efektivní clona aneb kam mizí světlo

Při ostření nablízko se optická soustava vzdaluje od snímače a světlo se rozprostře na větší plochu. Skutečné, tedy efektivní clonové číslo je přibližně nastavené číslo vynásobené hodnotou (1 + zvětšení). Při měřítku 1:1 se tak z nastavené clony f/2,8 stane efektivně f/5,6 a z f/11 rovnou f/22. Jsou to dva expoziční stupně.

Expozici to nerozhodí, protože měření probíhá skrz objektiv. Některé systémy efektivní hodnotu přímo zobrazují – těla Nikon ji u makroobjektivů ukazují, a clona se tak při ostření nablízko na displeji zdánlivě přivírá bez zásahu fotografa. Jiné, například Canon, zobrazují dál nastavenou hodnotu. Důležitější je druhý důsledek: ohyb světla se řídí efektivní clonou. Považuji to za nejčastěji přehlíženou věc v makru, protože fotograf v dobré víře zacloní na f/16, ve skutečnosti pracuje s f/32 a diví se měkké kresbě. Souvislost vysvětluje článek o tom, jak clona ovlivňuje hloubku ostrosti a difrakci.

Hloubka ostrosti a skládání ostrosti

Hloubka ostrosti v makru závisí prakticky jen na měřítku a cloně, nikoli na ohnisku. Při 1:1 a nastavené cloně f/8 jde na plném formátu zhruba o jeden milimetr. Oko mouchy bude ostré, křídla už ne.

Zaclonit víc brání difrakce, a proto se používá skládání ostrosti: série snímků s rovinou zaostření posouvanou po malých krocích, které software spojí do jednoho obrazu. Řada současných těl umí sérii pořídit automaticky funkcí zvanou focus bracketing a některá ji rovnou složí. Podmínkou je nehybný předmět a pevný stativ. Podle mě je rozumné začít u clony f/5,6 až f/8, kde bývají makroobjektivy nejostřejší, a hloubku získávat počtem snímků, ne dalším cloněním.

U živého hmyzu skládání většinou nejde. Pak zbývá natočit rovinu snímače rovnoběžně s tím, co má být ostré – typicky s křídly motýla – a smířit se s tím, že zbytek ostrý nebude.

Ostření a první pokusy s makrem

Automatika v makru často přejíždí celý rozsah, a tak se běžně ostří ručně nebo pohybem celého fotoaparátu dopředu a dozadu. U bezzrcadlových objektivů je ostřicí kroužek obvykle elektronický; co to znamená pro jemnost ovládání, popisuje přehled toho, jak pracují krokové a lineární ostřicí motory. Užitečný je omezovač rozsahu ostření na tubusu, který automatice zakáže projíždět vzdálenosti, jež fotograf nepotřebuje.

Makroobjektiv se neztratí ani mimo makro. Stovka se světelností f/2,8 poslouží jako portrétní sklo a krátký teleobjektiv, jehož dosah lze dál prodloužit. Na začátek bych zvolil nehybný předmět na stole u okna, stativ a sérii snímků při clonách od f/4 do f/22 – z porovnání ve stoprocentním zvětšení je hned zřejmé, kde konkrétní objektiv přestává kreslit ostře.

Zdroje

• Macro Lenses: Magnification, Depth of Field and Effective F-Stop, Cambridge in Colour
• AF-S VR Micro-Nikkor 105mm f/2.8G IF-ED – uživatelská příručka (efektivní clona), Nikon Corporation
• Canon EF Lens Work III: The Eyes of EOS, Canon Inc.
• Focus Bracketing a Focus Stacking – dokumentace k fotoaparátům OM System, OM Digital Solutions