Full frame vs. APS-C: kdy se vyplatí přejít na kinofilmový formát

Full frame vs. APS-C je v jádru spor o plochu snímače. Kinofilmový formát měří 36 × 24 mm, APS-C přibližně 23,5 × 15,6 mm, u Canonu o něco méně. Větší snímač zachytí při stejném záběru, stejné cloně a stejném čase zhruba 2,3krát víc světla, tedy o něco přes jeden expoziční stupeň. Z toho plyne všechno ostatní – čistší obraz při vysoké citlivosti, mělčí hloubka ostrosti, ale také větší a těžší objektivy. Přechod má technický smysl tehdy, když vás omezuje právě jedna z těchto věcí, a ne tělo jako takové.

Co se s plochou snímače mění a co zůstává stejné

Crop faktor říká, kolikrát je úhlopříčka snímače kratší než u kinofilmového políčka. U APS-C od Nikonu, Sony a Fujifilmu je to 1,5, u Canonu 1,6. Objektiv 35 mm se tím nestane delším, jen z jeho obrazového kruhu využijete menší výřez, takže záběr odpovídá zhruba ohnisku 52 mm na plném formátu.

S clonou je to podobné a tady vzniká nejvíc nedorozumění. Clona f/2,8 dává na obou formátech stejnou expozici, protože na každý čtvereční milimetr dopadá stejně světla. Menší snímač má ale těch milimetrů méně, a proto se z hlediska hloubky ostrosti a šumu chová při stejném záběru přibližně jako plný formát zacloněný o stupeň víc. Přehledně to ukazuje tabulka.

Hloubka ostrosti a šum: kde je rozdíl opravdu vidět

Stupeň rozdílu v šumu znamená, že snímek z plného formátu při ISO 6400 vypadá přibližně jako snímek z APS-C při ISO 3200, pokud jsou oba snímače stejné generace. Při základní citlivosti a dobrém světle se tenhle náskok ztrácí, protože oba formáty mají světla dost. Projeví se až tam, kde nemůžete prodloužit čas ani otevřít clonu: v sále, na koncertě, při sportu pod umělým osvětlením.

Považuji šum za přeceňovaný důvod k přechodu, protože jeden stupeň se dá často získat světelnějším objektivem na stávajícím těle. Hloubka ostrosti je jiný případ. Portrétní objektiv 85 mm f/1,4 na plném formátu rozostří pozadí tak, jak to na APS-C při stejném záběru vyžaduje světelnost kolem f/0,9, a takové objektivy se běžně nevyrábějí. Kdo chce velmi mělkou kresbu u celé postavy nebo u širších záběrů, na menším snímači ji fyzikálně nedostane.

Opačně to platí také. V makru, produktové fotografii a krajině je větší hloubka ostrosti APS-C výhodou, protože pro stejně ostrý prostor nemusíte tolik clonit.

Velikost a hmotnost výbavy určují objektivy, ne tělo

Bezzrcadlová těla obou formátů se rozměry liší méně, než by člověk čekal. Rozdíl dělají objektivy. Obrazový kruh pro plný formát musí pokrýt úhlopříčku 43 mm, pro APS-C asi 28 mm, a s tím roste průměr čoček, hmotnost skla i velikost filtrů. U teleobjektivů je to nejznatelnější: 300 mm na APS-C dá záběr jako 450 mm na plném formátu, jenže objektiv zůstává třístovkou. Ještě dál jde v tomto směru systém Micro Four Thirds s crop faktorem 2,0.

Za sebe bych při rozhodování počítal hmotnost celé sestavy, kterou skutečně ponesete, ne hmotnost těla z technických údajů. Tři světelné zoomy pro plný formát váží výrazně víc než jejich protějšky pro APS-C a právě ony rozhodnou, jestli fotoaparát vezmete s sebou.

Nabídka objektivů a cesta mezi oběma formáty

Canon RF, Nikon Z a Sony E používají pro oba formáty tentýž bajonet. Objektiv pro plný formát tedy na těle APS-C funguje bez omezení, jen s užším záběrem. Opačně to jde také, tělo se ale přepne do výřezu a využije jen část snímače, takže přijdete o víc než polovinu rozlišení. Proč je to konstrukčně možné, vysvětluje text o tom, jak vzdálenost příruby a průměr bajonetu ovlivňují stavbu objektivů.

Výrobci se dvěma formáty věnují nejvíc pozornosti objektivům pro plný formát. Řada pro APS-C bývá užší, hlavně u světelných pevných ohnisek a ultraširokých objektivů, a mezery v ní zaplňují nezávislí výrobci, například Sigma a Tamron. Fujifilm X je naopak systém postavený jen na APS-C, s ucelenou řadou objektivů navržených přímo pro tento formát; přechod na plný formát tu znamená změnu celého systému.

Pokud o plném formátu uvažujete do budoucna, doporučil bych kupovat už teď objektivy s plným obrazovým kruhem jen u delších ohnisek. U širokoúhlých to nedává smysl, protože na APS-C přestanou být širokoúhlé.

Kdy přechod technicky dává smysl

Důvody jsou podle mě tři: často fotografujete při vysokém ISO a světelnější objektiv už nemáte kde vzít, chcete mělčí hloubku ostrosti, než jakou váš formát dovolí, nebo potřebujete velmi široký záběr se světelným objektivem. Naopak fotografovi ptáků, sportu na denním světle nebo cestovateli, který počítá každý gram, přinese plný formát hlavně těžší brašnu.

Řada věcí, které se formátu připisují, s ním nesouvisí. To, jak kvalitní hledáček tělo má, nebo jak dobře je utěsněné proti dešti a prachu, závisí na třídě přístroje, ne na velikosti snímače. Dobře vybavené tělo APS-C v tom může levnější plnoformátové tělo překonat.

Než se rozhodnete, projděte si v katalogu snímků údaje EXIF za poslední rok. Zjistěte, kolik záběrů vzniklo nad ISO 3200 a kolik při plně otevřené cloně. Jestliže je jich hrstka, omezuje vás něco jiného než formát snímače.

Zdroje

• Digital Camera Sensor Sizes: How It Influences Your Photography, Cambridge in Colour
• ISO 12232 – Photography – Digital still cameras – Determination of exposure index, ISO speed ratings, standard output sensitivity and recommended exposure index, International Organization for Standardization
• Technická dokumentace k systému Z a formátům FX a DX, Nikon
• Technická dokumentace k systému EOS R a objektivům RF a RF-S, Canon
• Metodika měření dynamického rozsahu a šumu snímačů, Photons to Photos