Stabilizace obrazu v těle: jak IBIS pracuje a co od něj čekat

Stabilizace obrazu v těle, označovaná zkratkou IBIS, vyrovnává chvění rukou tím, že během expozice pohybuje samotným snímačem proti směru pohybu fotoaparátu. Díky tomu lze z ruky fotografovat o několik expozičních stupňů delším časem a funguje to s každým nasazeným objektivem včetně starých manuálních skel. Co stabilizace neumí, je zastavit pohyb toho, co fotografujete.

Pět os, ve kterých se snímač pohybuje

Snímač je uložen v rámu, který se vznáší v magnetickém poli a polohují ho elektromagnetické pohony. Pohyb fotoaparátu se rozkládá do pěti složek. Dvě jsou úhlové – naklápění nahoru a dolů a natáčení do stran – a právě ty způsobují většinu rozmazání u běžných a dlouhých ohnisek. Další dvě jsou posuvy, vodorovný a svislý, které se projeví hlavně při fotografování zblízka. Pátou je otáčení kolem optické osy, k němuž dochází při stisku spouště.

Rotaci kolem optické osy dokáže opravit jen pohyblivý snímač, protože posuvný člen v objektivu ji vyrovnat neumí. To je důvod, proč má stabilizace v těle smysl i tam, kde už je stabilizovaný objektiv.

Jak gyroskopy řídí pohyb snímače

Úhlové pohyby snímají gyroskopy, posuvy akcelerometry. Procesor z jejich údajů mnohokrát za sekundu počítá, kam se obraz na snímači posune, a pohony ho vracejí zpět. Aby věděl, o kolik pohnout, potřebuje znát ohniskovou vzdálenost: stejný úhel pootočení posune obraz u teleobjektivu mnohem víc než u širokoúhlého skla. Objektivy s elektronickými kontakty údaj předají samy, u manuálních a adaptovaných je třeba ohnisko zadat v nabídce. Zapomenutá hodnota po výměně objektivu je nejčastější příčina toho, že stabilizace „nefunguje“.

Z téhož plyne i hlavní slabina. Čím delší ohnisko, tím větší dráhu musí snímač urazit, a ta je omezena místem v těle a průměrem obrazového kruhu objektivu. U dlouhých teleobjektivů proto pohyblivý snímač na úhlové chvění sám nestačí.

Co říká údaj v EV podle metodiky CIPA

Výrobci udávají účinnost v expozičních stupních podle standardu asociace CIPA. Fotoaparát je při měření upevněn na vibrační stolici, která napodobuje chvění rukou podle předepsaného průběhu, a vyhodnocuje se, o kolik lze prodloužit čas, než neostrost překročí stanovenou mez. Pět stupňů znamená dvaatřicetkrát delší čas, tedy místo 1/60 s zhruba půl sekundy.

Údaj je vždy vázán na konkrétní objektiv a ohnisko, což výrobce uvádí poznámkou pod čarou. Podle mě je rozumné odečíst si od katalogové hodnoty jeden až dva stupně. Stolice se totiž chvěje předvídatelně, kdežto člověk po výstupu do kopce, ve větru nebo při fotografování nad hlavou drží přístroj hůř. Za důležitější než samotné číslo považuji informaci, s jakým objektivem bylo dosaženo, protože osm stupňů se širokoúhlým zoomem neříká nic o tom, jak se tělo zachová s dlouhým sklem.

Spolupráce s optickou stabilizací v objektivu

Optická stabilizace pohybuje skupinou čoček uvnitř objektivu a je navržena přímo pro jeho ohnisko, takže na úhlové chvění u teleobjektivů stačí lépe. Současné systémy obě řešení spojují: objektiv převezme naklápění a natáčení, snímač posuvy a rotaci, případně si úhlovou korekci dělí. Výrobci tomu říkají různě – Sync IS u OM System, Dual I.S. u Panasonicu, Synchro VR u Nikonu, koordinovaná stabilizace u Canonu. Funguje to jen s objektivy, které tento režim podporují; u ostatních kombinací se obvykle použije jeden ze systémů, nebo si úkoly rozdělí jednodušeji.

Menší snímač se stabilizuje snáz, protože je lehčí a na stejný zorný úhel potřebuje menší dráhu. I proto bývá účinná stabilizace uváděna mezi hlavními přednostmi systému, jak popisuje text o tom, co nabízí Micro Four Thirds.

Pohyblivý snímač má i vedlejší využití. Posunem o zlomek pixelu mezi několika expozicemi skládají některá těla snímek s vyšším rozlišením, jiná jím vyrovnávají horizont nebo setřásají prach. Sám bych se při výběru podle těchto funkcí neřídil; jsou příjemným doplňkem, ale skládané snímky vyžadují stativ a nehybnou scénu.

Kde stabilizace končí: pohyb objektu a stativ

Stabilizace ruší pohyb fotoaparátu, ne pohyb scény. Čas půl sekundy udrží ostrou fasádu, ale chodec před ní bude šmouha. Na běžící dítě je potřeba kolem 1/500 s bez ohledu na to, kolik stupňů tělo slibuje, a tam už stabilizace přispívá hlavně klidným obrazem v hledáčku.

Největší užitek tedy přináší u statických motivů ve slabém světle. Delší čas dovolí zůstat na nízké citlivosti a tím zachovat dynamický rozsah snímače, o který by vysoké ISO připravilo. Souvislost mezi množstvím světla a zrněním rozebírá článek věnovaný tomu, odkud se bere šum při vysokém ISO.

Na stativu se řiďte návodem ke svému tělu. Některé systémy stativ poznají samy, u jiných výrobce doporučuje stabilizaci při dlouhých expozicích vypnout, aby pohony nezačaly opravovat pohyb, který není. Doporučuji udělat si orientační zkoušku z ruky: s nejčastěji používaným objektivem pořiďte po deseti snímcích na časech 1/30, 1/8, 1/2 a 1 s a spočítejte, kolik jich je při stoprocentním zvětšení ostrých. Čas, při kterém vyjde ostrých aspoň osm z deseti, je vaše skutečná hranice.

Zdroje

• CIPA DC-X011 – Measurement and Description Method for Image Stabilization Performance of Digital Cameras (Optical Method), Camera & Imaging Products Association
• 5-Axis Sync IS – technický popis stabilizace, OM Digital Solutions (OM System)
• Dual I.S. 2 – popis technologie a seznam kompatibilních objektivů, Panasonic
• EOS R System – In-Body Image Stabilizer a koordinovaná stabilizace, Canon
• Vibration Reduction (VR) – technické materiály k systému Nikon Z, Nikon